Diviška Podivná ze Sedmi Zahrad

Sobota, jak tradice praví,

Je den určený po obřady.

Pro obřady svatební,

toť je znalost prostovšední.

I tak se jednu sobotu,

Osmého dne v máji,

Hned dvě svatby v Jablunkově odehrály.

Nebyly to svatby ledajaké,

Jak by také mohly býti,

Když je přišly sličné panny,

Z české scholy doprovoditi.

I sešly se panny v hodinu ranní,

By secvičily hlas a harfu

A s nimi na skřipce sestra hrála,

Jenž Anděla se jmenovala.

U chrámu Těla Krve Páně velký ruch se dál,

Jak svatebčané své oře parkovali,

Jen panny klidné zůstávaly,

Když pokojně na pavlač stoupaly.

A tak svatba první započala se,

Kdy otec Dobromil v celé své kráse,

Kráčel chrámem kupředu,

Vedouc ženicha a nevěstu.

I div davy nejásaly,

Když sličné panny své „Hallelujah“ z kůru pěly,

Tóny čistě linuly se z úst,

Jak když vůni frézie vítr roznese v širé krajiny.

Hned co svatba první skončila se,

Schola celá v stáji ořů koláči posilnila se,

I hned co sousto poslední spolky,

S ústy ještě od cukrové mouky,

Na kůr zase chvátaly,

By svatbu druhou nezmeškaly.

Kterak maraton tento zakončily,

Znavené dívky sotva na nohou se držely,

Když náhle, hle, dobrá Lucie,

Vystoupila, řka:“Zajdem si na zmrzlinu?“

Vyšly tedy panny si

Do hostince zvaného „U Kolesy“,

I za tolary své právem získané,

Koupily sobě zmrzlinu,

To už v odpolední hodinu.

Posléze v dům svůj se odebraly,

Každá cestou svou

Ale nazítří opět se setkaly.